100 let od narození Stanislava Libenského

 

27. března 2021 uplynulo 100 let od narození malíře, sklářského výtvarníka, středoškolského pedagoga a vysokoškolského profesora Stanislava Libenského, který byl v letech 1954–1963 ředitelem železnobrodské sklářské školy. Za Stanislavem Libenským zůstává nepřehlédnutelná tvůrčí stopa – již za svého života náležel mezi legendy autorského skla. Svým dílem se zasloužil o trvalé poselství české sklářské tvorby ve světě a přispěl k radikální proměně názoru na moderní sklo. Nebyl na to sám – svou uměleckou tvorbu i osobní život spojil s Jaroslavou Brychtovou, se kterou tvořil výjimečnou dvojici, jež zásadním způsobem ovlivňovala českou i světovou sklářskou scénu. 

Stanislav Libenský se narodil 27. března 1921 v Sezemicích u Mnichova Hradiště. V letech 1937–1938 studoval na Odborné sklářské škole v Novém Boru. Po připojení pohraničí k Německu začal navštěvovat sklářskou školu v Železném Brodě, kde setrval až do února 1939. Poté studoval v ateliéru skla a monumentální malby prof. Jaroslava Holečka na UMPRUM (1939–1944) a později dálkově u prof. Josefa Kaplického na VŠUP (1949–1950).
Učil malbu na sklo na Odborné škole sklářské v Novém Boru (1945–1954) a po její vynucené změně na technologickou školu vyhrál konkurz na místo ředitele školy v Železném Brodě. Ve stejném roce ve škole začala výuka na nově založené chemicko-technologické větvi, čímž železnobrodská škola nabídla sklářské vzdělávání v zatím nevídané a světově unikátní komplexnosti.
Za Libenského působení v železnobrodské sklářské škole začali ve škole vyučovat například učitelé technologie Celestýn Strnad, Miloslav Havlát, Milada Černá a Helena a Josef Petrášovi. Výtvarnou část sboru doplnili učitelé Jan Novotný a Vladimír Linka. Jan Černý se ujal nového oddělení tavené plastiky a Libenský sám vyučoval v oddělení malovaného a leptaného skla. Libenský byl také oblíbeným učitelem dějin výtvarné kultury a zasloužil se o přejmenování průmyslové školy sklářské na školu uměleckoprůmyslovou. Navrhoval malované a broušené sklo a záhy se začal zajímat o technologii skla taveného ve formě.
Roku 1955 začala jeho spolupráce s výtvarnicí sklárny Železnobrodské sklo (ŽBS) Jaroslavou Brychtovou, která podle jedné z jeho kreseb vymodelovala a také utavila skleněnou Hlavu-misku. V roce 1957 podle další kresby vytvořila Hlavu I, plastiku s dutinou ve skleněném bloku – mezník výtvarně orientovaného sklářství 20. století. Jejich stěna se vsazenými skleněnými kameny se zvířecími motivy v československém pavilónu na Světové výstavě EXPO ’58 v Bruselu byla oceněna Grand Prix.
Následně vznikala další společná díla pro architekturu a pro významné výstavy, jako bylo EXPO ’67 v Montrealu a EXPO ’70 v Ósace (Řeka života). Vývoj tvorby Libenského a Brychtové se nese od inspirace moderním malířstvím a sochařstvím přes informelní tendence v 60. letech, křišťálové období 70. let, barevné expresivní plastiky let osmdesátých, radikální plastiku Diagonála a sérii Prostorů až po závěrečné, a v mnohém vrcholné cykly Andělů a Rubášů. Padesátá léta, tedy čas, kdy byl Stanislav Libenský ředitelem sklářské školy, patří k nejtěžším dobám, jaké na Československo během celé jeho existence dolehly. Následky vlády komunistické strany se nevyhnuly ani Železnému Brodu. I zde nastalo zabavování majetků, vzájemná nedůvěra a pronásledování. A nezáleželo na tom, jestli byly důvody politické, nebo se za politiku ukrývaly osobní pohnutky a animozity.
Roku 1963 Stanislav Libenský sklářskou školu, kde byl váženým a respektovaným ředitelem, opustil, aby se stal profesorem speciálního sklářského ateliéru na VŠUP, kde působil až do roku 1986. Stal se mezinárodní pedagogickou a s Jaroslavou Brychtovou také uměleckou celebritou. Jeho žáci z VŠUP se uplatnili jako sklářští výtvarníci, malíři, sochaři, šperkaři, scénografové a pedagogové. Byla mezi nimi celá řada absolventů železnobrodské sklářské školy. Libenský obdržel ocenění laureát Státní ceny Klementa Gottwalda (1967) a zasloužilý umělec (1981). V 60. letech se stal vysokým funkcionářem obrozovaného Československého svazu výtvarných umělců a na jeden rok dokonce jeho předsedou (1966). Přestože jemu i Jaroslavě Brychtové bylo na počátku normalizace pozastaveno členství v KSČ kvůli předcházejícím reformním postojům, na VŠUP mohl zůstat a také nadále veřejně tvořit, a to i četné práce pro oficiální architekturu. Na sklonku doby socialismu byli oba hostujícími lektory na uměleckých školách ve Velké Británii, USA i jinde. Ve společné tvorbě s Jaroslavou Brychtovou dosáhl Stanislav Libenský světového významu díky rozvoji a uměleckému uchopení techniky tavené skleněné plastiky. Jejich následovníky lze počítat bez nadsázky v tisících. Stanislav Libenský zemřel 24. února 2002 v Železném Brodě.

 
Text: A. Langhamer, M. Hlaveš

 
Medailon věnovaný Stanislavu Libenskému je úryvkem z knihy SKLO–STO–BROD, kterou v letošním roce vydává železnobrodská sklářská škola.

 


 

foto: Gabriel Urbánek
 

 

 

Hlava – miska ze sbírek Městského muzea. Foto: Gabriel Urbánek